Aneb fotka jako nástroj Narativní terapie.
Dnes má v telefonu foťák každý z nás a řada lidí fotí každou maličkost, která ho zaujme od pampelišky, přes architekturu, krajinu, zvířata, portréty apod. až po gastronomii. Málokdy se ale zamyslíme nad tím co nám samotná fotka nabízí za možnosti. Ve skutečnosti nám umožňuje dívat se na svět micro pohledem. Můžeme vidět věci, které i na běžné cestě do práce úplně přehlédneme. A jaký motiv si zvolíme, je skutečně jen na nás a naší fantazii.
Mě teď napadlo nafotit komunikaci ve vztahu a vlastně celý proces komunikace.
Nutno říci, že zde popíšu pouze takový průřez, protože každá oblast vydá potenciál min. na jeden další článek.
Klienti často přicházejí s tím, že neumějí ve vztahu komunikovat. A vlastně ve 100% případů se v nefunkčních vztazích vyskytují domněnky a výčitky. Abychom jim předešli, tak nejprve (obr.1.) se může stát, že ve vztahu k citlivým tématům, které jsme do teď nekomunikovali se můžeme setkat s pocity studu, strachu, nejistoty apod. Ať tam budete prožívat cokoliv podobného, tak je to obraz, ve kterém je primární úkol hledat cestu k odhodlání a odvaze o svých nepohodách mluvit.
(obr.2) - Najdeme-li odvahu, tak první krok k tomu, abychom komunikovali konstruktivně, věcně a bez výčitek, je potřeba otočit pozornost směrem k sobě na naše potřeby, pocity a celkově na hranice našeho životního prostoru. V této fázi často děláváme chybu, že se díváme na potřeby partnera a zkoumáme jeho životní prostor a snažíme se mu říct, jak by měl ve vztahu fungovat, abychom my byli šťastní. Ale tím se odpojujeme od svých potřeb a vnášíme do vztahu mentorství a obviňování (někdy to může dojít až k dehonestaci partnera). Stavíme se tak do role rodiče, který se snaží vychovávat své dítě, kterým se stává Váš partner. Ale položme si otázku, kde se v nás bere drzost, potřeba, arogance a jistota vědomí toho, že my přece víme nejlíp, jak by se ten druhý měl chovat? Popřemýšlejte si sami co Vás v takových chvílích přechýlí s Vaší pozorností od sebe k někomu druhému. První odpověď, která Vám možná přijde na jazyk je, že je to lehčí zabývat někým jiným než sebou. Máte pravdu, ale je to jen část odpovědi. Ty motivaci bývají hlubší.
Podaří-li se nám držet pozornost u sebe, u našich potřeb a u našeho životní prostoru, tak pak můžeme zkusit začít komunikovat.
(Obr.3.) je pak o popisu Vašeho životního prostoru, potřeb a pocitů. Jsme-li v komunikaci usazení v popisu toho co se nám děje, co prožíváme, jak se vedle partnera cítíme a co potřebujeme, tak odbouráváme prostor výčitek a domněnek. Místo nich vstupují do vztahu fakta, transparentnost, přijetí, porozumění, naslouchání apod. Nastupujeme tak v komunikaci cestu vyjednávání a konsensu, nikoliv cestu kompromisů, vytěsňování a tabuizace.
Jaký je rozdíl mezi vyjednáváním a kompromisem?
Když jdeme cestou kompromisu, tak jakmile jej uzavřeme, zjistíme, že jsme sice získali 50% něčeho co se nám líbí, ale taky si s sebou neseme 50% něčeho co nechceme. Zatímco vyjednávání stojí na motivaci k dohodě a to znamená, že komunikujeme tak dlouho, dokud společně nevytvoříme obraz, který se líbí nám oběma a ve kterém nebudeme muset táhnout 50% něčeho co nám překáží.
Forma kompromisu je tak cesta kratší, ale zatížená nepohodami, které jsme dobrovolně akceptovali.
Forma vyjednávání je cesta delší, ale v čase stabilnější a mnohem čitelnější než kompromis. Naopak u kompromisu se Vám může stát, že nepohody, které jste akceptovali se Vám ve vztahu později vrátí a budete je řešit znovu.
Tzn. vrátím-li se k obr.3, tak čím trpělivější a konkrétnější bude popis Vašich potřeb, pocitů a hranic Vašeho životního prostoru, tím větší pravděpodobnost úspěšné dohody a tím víc ten obraz bude čitelnější, barevnější a pestřejší. A Vy budete zvyšovat pravděpodobnost svého šťastného a kvalitního života.
